Mauzoleum Klementa Gottwalda
Mauzoleum Klementa Gottwalda je absolventský dokumentární film Martina Loužeckého, který má za cíl ukázat divákovi dobu padesátých let, resp. zvrácenost tehdejšího režimu, který nechal vystavit tělo mrtvého prezidenta na obdiv lidem s takovou okázalostí a pečlivostí, která v dnešní době budí údiv.
V letech 1953 až 1962 byla na pražském vrchu Vítkov v Památníku československé státní samostatnosti uložena mumie prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda. Do dnešní doby se v podzemí dochovaly prostory laboratoří a technického zázemí, které jsou bezesporu dokladem zvláštnosti minulého režimu.
O mumii se staralo kolem sta zaměstnanců, včetně několika sovětských odborníků na mumifikaci lidského těla. Až na úrovni ministrů si členové byra dělili jednotlivé dílčí úkoly výstavby. Byly překonávány technologické problémy, i když ne úplně...
Celý dokument ke shlédnutí
Poděkování autora
Mé poděkování patří především následujícím lidem a institucím, bez kterých by se mi dokument nepodařilo natočit:
- Mgr. Marek Junek, Ph.D.; Jan Galandauer; PhDr. Oldřich Tůma; Vladimír Bystrov; Karel Navrátil; Dipl. Ing. Eva Purkrábková; PhDr. Eva Drašarová, CSc. a PhDr. Alena Nosková
- MgA. Martin Vadas a MgA. Stanislav Zeman
- Michal Staněk; Pavel Jirásek; Tereza Bachová; Ondřej Suchan; Iva Šářecová; Petr Husička; Marie Bezděková a Michal Loužecký
- Národní muzeum, oddělení novodobých českých dějin
- Národní archiv
- Vyšší odborná škola publicistiky
- Restaurace Valeta a Hospůdka Na Dně
Slavnostní premiéra
Slavnostní premiéra dokumentu proběhla 27. září 2006 v prostorách Malého sálu Městské knihovny v Praze. Akci moderovala Tereza Bachová, fotografie pořídil Petr Husička.
Řekli o dokumentu
Mgr. Martin Vadas, nezávislý dokumentarista
Martin Loužecký si v průběhu studia na VOŠP dobrovolně kladl opakovaně vysoké laťky a s obdivuhodnou energií se vrhal k jejich zdolání. K této cestě ho předurčila mimořádná schopnost ovládnutí moderních komunikačních technologií, složitostí audiovizuálního natáčení i postprodukce a hluboký zájem o věc, na které právě pracoval.
Ke konečnému tvaru Martina vedla složitá cesta výzkumu, hledání osob pamětníků, archiválií, historiků a dalších spolupracovníků, příprava natáčení a konečně samotná náročná realizace. Zde řešil řadu specifických úkolů, které před ním vyvstaly zejména z důvodů finanční nedosažitelnosti archivních filmových záběrů. Musel se pustit do natáčení scén hraných rekonstrukcí, při kterých vyvstal problém nedostatečného vybavení dobovými rekvizitami (lékařské nástroje pro samotné mumifikování a údržbu mumií, nebo keramický hrneček, který asi nepochází z let padesátých). Proto některé záběry postrádají věrohodnost i přes snahu o jistou míru stylizace.
Naopak Martin velmi úspěšně vytvořil a uplatnil animovaná schémata znázorňující stavební úpravy a manipulaci s mumifikovaným tělem Gottwalda, které nemohl převzít od jiného autora, ale vytvořil je zcela sám. Svojí absolventskou prací znovu osvědčil, že je univerzálním audiovizuálním publicistou, tvůrcem, který zvládá osobně nejen shromáždění pramenů, redakční a scénáristickou práci, samotné natáčení, ale i postprodukční postupy včetně grafiky, střihu a mixu zvuku. Historický dokument s hranými dotáčkami je výzvou pro tvořivost každého autora...
Praha, 6. září 2006
MgA. Stanislav Zeman, vedoucí televizní specializace VOŠP
Téma pokusu o památník komunistického vládce, které si Martin Loužecký vybral, je stále důležité připomínat, byť v současné převažující mediální produkci, preferující aktuality, případně mládí a svěžest, jsou podobné filmy většinou odsouvané do vedlejších vysílacích časů. Na práci je sympatická věcnost a nedoslovnost, s jakou autor k tématu přistupuje. Po jasném stanovisku tvůrce – úvodním citátu – trapnost až tragikomičnost marného pokusu ateistického režimu o nesmrtelnost svého vládce jen prosvítá mezi řádky, respektive mezi záběry.
Megalomanie celého projektu opět není doslovně konstatována, nýbrž na konkrétních příkladech doložena. Černě humornou tečkou celého díla je pak málo známá příhoda o zapomenuté urně v hostinci. Tím se vyznění filmu vzpírá nabízejícímu se prvoplánovému patosu či moralismu a stává se tak přístupnějším pro širší publikum.
Po formální stránce je dílo dokladem autorova výborného zvládnutí hned několika profesí. Film je přehledně chronologicky uspořádán, divák nestrádá nedostatkem informací ani nesrozumitelností. Ve skladbě díla oceňuji mimo jiné přesnou práci s pečlivě vyhledanými archivy a náročnou, názornou animaci. Podstatný je také adekvátní výběr hudby a ruchů do kultivovaných hraných předělů, které člení výpovědi odborníků a pamětníků. Kameramansky neotřelé jsou kompozice v samotném památníku, jejich strohost a barevná tlumenost skvěle rezonuje s duchem díla. Navíc je potřeba připomenout, že světelné podmínky v oněch prostorách jsou zcela nevyhovující, i s tímto omezením se však Martin se ctí vyrovnal...
Praha, 8. září 2006