Přepis části rozhovoru s Janem Galandauerem
Rozhovor se uskutečnil 21. dubna 2006
Kdy jste pracoval v památníku?
Já jsem pracoval v památníku, ale asi jen čtyři měsíce. V roce 1962 mi skončila 23 měsíců trvající vojenská služba, jinde nebylo místečko, protože Muzeum U kaštanu zrušili, a tak ta naše místnost – v té době Národní památník na Vítkově nebo Mauzoleum – to mělo různé názvy, přešla ze správy ministerstva vnitra pod správu ministerstva kultury. Tzn. místo těch 244 pracovníků jich tam bylo nějakých 12 včetně uklízeček, a bylo tam jedno odborné místo pro historika.
Takhle jsme tam přišel skutečně v historický okamžik, protože zrovna v té době Gottwalda spálili. Na jedné straně to mělo tu souvislost, že to přešlo z ministerstva vnitra pod kulturu, takže už celá ta ekvita, včetně těch doktorů a chemiků a fyziků atd., tam nebyla potřeba, a tak to přešlo pod ministerstvo kultury, a zároveň to bylo také v té době, kdy jsme byli na Vítkově, kde jsem stál a viděl naproti, jak bourají sochu Stalina – stříleli jí do povětří. Svým způsobem si myslím, že ten převratný význam roku 1962 ani historici dodneška dost dobře nedocenili, protože z hlediska toho režimu to byl možná počátek konce.
Ideologické pilíře v historickém vědomí – to byl tedy Stalin a u nás Gottwald. Stalina bourali, stříleli s velikou potíží, a na Vítkově tělo spalovali. Tak to jsem tam zažil. Zažil jsem tam i to, jak tu Gottwaldovu urnu znovu ukládali.
Jak probíhalo zpopelnění Gottwaldova těla v roce 1962?
Už samo o sobě to bylo dosti trapné, ale přijelo tam předsednictvo ÚV KSČ a vím, že jsme měli velikou potíž to zajistit. Dejme tomu, že z prezidentského salonku vedl výtah, kudy předsednictvo mělo jet. Výtah byl starý, takže strašlivé obavy, že by mohl s předsednictvem zůstat trčet uprostřed. Vyřešilo se to tím, že tam byli čtyři silní vojáci, kteří by v případě, že by se vypnul motor, začali točit klikami. Nestalo se ale nic.
Další problém byl v tom, že je památník patrový a obřad se konal na vrchu ve slavnostní síni. Přecházelo se dolů, a problém byl, že u varhan byl virtuos – myslím, že se jmenoval Kranz – a neviděl do té spodní síně, a tak se zrodil úkol. Zajistit, aby se nahoře hrál pochod Padlých revolucionářů. Dole se měla začít hrát Internacionála. Problém byl v tom, že ten varhaník neviděl přímo dolu, a vedle něj byla nějaká sekretářka, která mu dávala instrukce. Mě postavili ke vchodu dolů a dostal jsem za úkol zvednout ruku v okamžik, až budou všichni stát. Jenže ředitel měl o historicích a o učených lidech svoje mínění, tak mě jaksi vyzýval, ať zase nespekuluji a nepřemýšlím, že ať nedělám vůbec nic, a až když se otočí, tak že mám zvednout ruku. Ale nikdy v žádném případě jindy ne, a ať nemedituju.
No a udělal chybu, protože když šel, ještě když byli na schodech, podíval se, jestli tam jsem. Já jsem samozřejmě viděl, že je to konina, ale když mi 3x zdůraznil, že mám zvednout ruku, tak jsme zvedl ruku, no a tam zaintonovali Internacionálu, takže předsednictvo zakolísalo na schodech, protože instinkt pravil: Pozor stát!
Ale jaksi žádné důsledky z toho vyvozovány nebyly. Sešli dolů a udělali ten akt a byli spokojeni, že to proběhlo.
To je v podstatě náplň toho mého celého pobytu, a popravě řečeno, to místo nebylo tak úplně špatné na tehdejší dobu. Ale prostě přece jen ta věc byla deprimující, tak se mi po šesti měsících podařilo najít někde místo v muzeu, ale mělo to samozřejmě na mě vliv, protože jsem se potom Vítkovem a dějinami Vítkova a tím vším, co okolo bylo, zabýval.
Mohl byste popsat celou historii mauzolea, resp. památníku na Vítkově až do doku 1962?
Řekl bych, že zvláštností toho Mauzolea je, že se to odehrávalo na místě, které mělo za sebou jakýsi vývoj a hrálo nějakou roli v první republice, a konec konců hrálo i nějakou roli ve starém Rakousku.
Původně tam měl být pohřben T. G. Masaryk, který měl ten rozum, že to neudělal, a skutečně to bylo historické štěstí. Nemyslím si, že by ho tam nad Prahou nový komunistický režim nechal...
Po únoru 1948 existoval sbor pro postavení pomníku na Vítkově. Nějakou dobu existoval ještě asi rok, a pak to předali státu. Nejdřív jmenovali předsedou sboru Beneše, ale to nefungovalo, a celé se to potom dostalo pod ministerstvo národní obrany. Od května v roce 1951 probíhal svým způsobem zápas o Vítkov. Tedy o Vítkov – ono to bylo stavěné ten památník na Vítkově spolu s těmi budovami, co jsou dole – to bylo jako jedno. Tak to bylo koncipované. A tehdy to tak ještě bylo. Jsou dopisy, že Jindřich Veselý měl budovat Ústav dějin KSČ, a tak se mu to líbilo a měl proto nějakou politickou oporu, ale Čepička si to nenechal vzít. Takže okolo toho byl určitý boj, a nakonec to tedy skončilo u Čepičky.
Před tím tam byla v roce 1951 – ne na vršku, ale dole v těch administrativních budovách – výstava k 30. výročí vzniku KSČ, a takto to vzalo ministerstvo národní obrany. Náčelníkem toho ústavu byl generál Hruška, a někdy v květnu 1951 padlo rozhodnutí, že to bude to, čemu se říkalo proletářský Panteon. Bylo to hrozné rozhodnutí, i když tohle má svojí tradici, a nejen u nás, ale ve střední Evropě, že někdy se pomníky bourají a někdy se předělávají k jinému účelu. Ono to stejně jako legionářský památník nefungovalo, a taky to bylo jako Panteon za První republiky.
Konec konců to mělo být otevřené 28. října 1938, po Mnichovu, tak to samozřejmě neotevřeli, a teď z toho chtěli udělat Panteon – proletářský – a vybrali lidi, které považovali za zakladatele KSČ. Šmeral, Haken, S. K. Neumann. Ti tam tedy byli pohřbeni. Pak k nim přišli další.
Okolo toho Ústavu dějin socialismu tam byl muž, který k tomu dával určité podklady, jako kdo tam má být pohřben atd, v jakém stupni atd. O mauzoleu řeč nebyla, a úplně jasné, jak vlastně toto rozhodnutí padlo, není.
Když umřel Klement Gottwald, tak to nikoho nenapadlo. Vedoucí oddělení stranických organizací Bruno Kohler posílá 17. března zprávu, kde říká, že soudruzi do Prahy jezdit nemusí, protože bude soudruh Gottwald nabalzamován atd.
Ona okolo Gottwaldovy smrti vznikla určitá hysterie. Je to šílené. Jaksi tu byl kult osobnosti, a zejména na konci roku 1950 – to byl vrchol, proces se Slánským, nejistoty, tak se vykládalo, že jediná jistota je Gottwald atd. atd. Tak si to lze představit, ale zase na druhé straně umřel Stalin, umřel Gottwald, a už byly docela zřetelné známky, že něco se s tím kultem bude dělat.
U nás padlo rozhodnutí, že bude balzamován Gottwald. Jiné případy balzamování byly jedině v Moskvě a v Sofii – Dimitrov. Nikde jinde. A přibližně v té době padlo i rozhodnutí o Stalinově pomníku. To znamená pro ČSR, aby se skutečně vyznamenala, že rozvinulo tyhle vrcholné projevy kultu osobnosti – jak se říká – v ten okamžik to šlo "cu grunt."
Gottwald umřel, a tady se prostě rýsoval mocenský zápas. Je snadno představitelné, že Čepička vyrazil tady s tímto, a nikdo si mu netroufl nic říct, protože on je zeť. Možná, že takhle nějak mohl uvažovat, a v daný okamžik si nikdo nic proti tomu netroufl namítnout.
Ale je pozoruhodné, jak velmi rychle jim to docházelo. Oni na to dali prostředky firmě, která na tom má dělat, a začalo se na tom pracovat. A teď se vykládá, že to mělo být otevřené 23. listopadu, tzn. ve výročí Gottwaldova narození. Ale to nebylo, nestihli to a otevřeli to až 5.prosince 1953.
Kdo o tom něco ví, tak ví, že je to prostě absolutně nemožné, že by se to nestihlo. Samozřejmě, může se stát, že by to nebylo v pořádku, ale udělat nad tím Potěmkinovu vesnici, to uměli. To by se to otevřelo a pak by se to dodělávalo nebo prostě něco takového.
Ale nestalo se tak. Bylo to otevřené se zpožděním. Když zemřel, byla to hysterie vrcholného stupně, psaly se básně a já nevím co všechno, a uplynulo třičtvrtě roku a k výročí Gottwalda vyšel pouze článek, co napsal básník Ivan Skála, a ten se týkal jen toho, co Gottwald a husitství. Prostě nemastné, neslané, očividně mělo být na toto téma původně napsáno něco velikého. Proč najednou na Gottwaldovy narozeniny mluvit jen o tom, co Gottwald soudil o husitství. Očividně to tam nějak všechno selhalo. Myslím, že v zásadě je to už mrzelo, tak to chtěli odložit, sověty určitě, protože ti na to otevření 5. prosince poslali jen atašé. A tak to fungovalo dál. Samozřejmě tady byli sovětští soudruzi specialisti, kteří byli odborníci na balzamizaci lidského těla, peníze na to byly uvolněné a předsednictvo to pravidelně sledovalo. Bylo tam 244 zaměstnanců, v čele stál generálmajor, a některé policajty, co to hlídali, jsem ještě zažil. Pro ně to byla životní kariéra, protože to byli policajti, kteří by normálně s nějakými rotnými chodili po ulicích, a tady dostali důstojnické hodnosti, protože to není jako u vojáků – u policajtů to bylo hodně. Někteří si na tom dělali kariéru.
Vznikla tedy jakási továrna nebo dílna na udržení těla Klementa Gottwalda, kde teda ti sověti samozřejmě s největšími zkušenostmi fungovali, a teď okolo toho se nacházeli čeští experti. Řada z nich byli významní lékaři a doktoři, dostávali za to různé ceny, i státní ceny. O tom je diskuze, jak tam spousta lidí udělala určitý druh kariéry.
Do jisté míry se v tom odehrávaly i politické nebo ideologické boje. Na jedné straně jim velmi brzy došlo, že se unáhlili, na druhé straně nevěděli, co s tím. A běželo to a zabývali se tím soustavně. Měli problémy, když sovětští experti odjeli, a krátkou dobu po jejich odchodu došlo k havárii – shořela muchobijka, což bylo elektronické zařízení na hubení hmyzu. To byl problém.
Tak okamžitě sovětští experti sem, že. Jakmile by někdy někdo řekl, že jde o sabotáž, tak kdo ví, co by se dělo. Možná, že v roce 1955 už ne, ale všichni tu první polovinu 50. let měli v kostech.
No, tak takto to nějakým způsobem probíhalo. Existovalo přesné pořadí, jak tam chodily delegace, procházeli to, byla tam šatna, odevzdávaly se kabáty, deštníky, potom o počtu návštěvníků se podávaly zprávy. Po nějaké době došlo k uzavření z technických důvodů.
Jak byly organizované ty návštěvy, přesně nevím – jestli to byly stranické návštěvy – prostě to nějakým způsobem běželo, protože nakonec se stranický orgán zajímal ani ne tak o průzkum veřejného mínění, ale o počet návštěvníků. Je zajímavé, že tyto režimy zcela uspokojovalo pouze to, že ta křivka neklesá. Ale jak už tam lidi chodí a proč, to už nikoho zřejmě nezajímalo.
Pak to začal být problém po projevu Nikity Chruščova. Sovětům sice nejvíce vadil Stalinův pomník po roce 1956, ale i když u nás se říkalo Gottwald není to a není ono, bylo to zřetelné, že to nejde. Snad by dokonce Chruščov nepřijel, kdyby tady byl Stalinův pomník.
Přesně určit, kdy vlastně uzrálo politické rozhodnutí Gottwalda zpopelnit, to je otázka, jestli to vůbec jde. Má dlouhá zkušenost nejenom tedy s komunistickým vedením, ale zabýval jsem se i Rakouskem–Uherskem a v První republikou, a je to pozoruhodné když zjistíte, že ty největší zásadní rozhodnutí nejsou zaznamenané, že prostě nepadly na vládě nebo na ministerské radě. Tady by člověk očekával, že o tom rozhodlo všemocné politbyro. Třeba ano, třeba jednalo a jen si zakazovali, aby se o tom vedl protokol, to je možné, a možná že to tedy v daný okamžik rozhodlo – po poradě s někým. Museli mít nějakou sankci stranických orgánů, ale jak přesně, nevíme. To by bylo pro historika zajímavé.
Opravdu bylo pro komunistické vedení nepohodlné mít na Vítkově vystaveného Gottwalda nebo jeho zpopelnění proběhlo proto, že začal uhnívat?
To určitě ne. To se říká, že začalo uhnívat, ale to ne. Za prvé tam byli ti sovětští experti, kteří měli zkušenosti, a za druhé – to že jsou nějaké technické potíže, to vždy jde nějak udělat. I kdyby to měli udělat z plastelíny. Kdyby byla nějaká politická vůle, že to tělo má být na věky, tak by to bylo, ale skutečně byl po XX. sjezdu problém. Sovětští soudruzi Stalina vypakovali, tak co vy? To prostě se jevilo jako afront vůči Chruščovovi.
Číňani jednu dobu ten afront vůči SSSR postavili na tom, že jsou proti dehonestování Stalina, no a tak naši u té sochy – to bylo prostě úplně jasné – ale prostě ať si říkali co chtěli, tak Gottwaldovo mauzoleum bylo tak očividně okopírované od sovětů...
Vypráví se, že údajně nejvyšší představitelé státu řešili problémy v mauzoleu, např. ministr energetiky řešil špatnou elektroinstalaci apod.
To není tak, že by soudruh Hendrych řekl... Alespoň takové materiály já jsem nikdy nedostal. To je najednou zpráva, kterou někdo podává, že nějaká energetická firma dělá tohle a že má potíže s osvětlením. Sovětští experti že říkají, že tělo to osvětlení je jen bodové a že jsou veliké stíny a že se s tím má něco udělat. Oni na to asi nějak zareagují, zavolají nějaké ústavy nebo nějaké experty, kteří s tím něco udělají.
Dokonce se zmohli na základní směrnice pro pohřbívání na Vítkově. Já mám dojem, že by to mohlo být tak někdy – tady říkají po poradách a konzultacích s odborníky se soudruhy Zdeňkem Nejedlým a Václavem Kopeckým byl učiněn závěr. Tak to bylo někdy 1952, 1953, že to má stejnou funkci – Vítkov – jako mauzoleum v Moskvě a jako zeď Kremlu na Rudém náměstí. Takže tady mají být tělesné pozůstatky nejvýznamnějších revolučních bojovníků českého a slovenského národa.