Přepis části rozhovoru s PhDr. Oldřichem Tůmou
Rozhovor se uskutečnil 19. dubna 2006
Kdo byl Klement Gottwald a co znamenal jeho příchod k moci pro vývoj Československa?
Klement Gottwald je určitě jednou z nejdůležitějších osobností českých dějin 20. století. Když se ptáte na jeho příchod k moci, tak tam člověk může uvažovat o dvou různých událostech; jednak jeho příchod k moci v komunistické straně na konci 20. let, a potom stál v čele Komunistické strany Československa až do své smrti. Určoval její linii, dělal její politiku a KSČ – možná to v roce 1929 nebylo tak zřejmé, ale brzy potom se stala rozhodující politickou silou, kterou pak zůstala po víc než 40 let v ČSR.
Klement Gottwald byl člověk, který dovedl KSČ k moci, nebo stál v jejím čele v situaci, kdy získala moc, a stál v jejím čele taky těch prvních 5 let, kdy v ČSR vládla.
Během těch prvních pěti let proběhla zásadní transformace směrem k budování komunistického režimu. Ona proběhla rychleji na politické úrovni; mnohem rychleji po únoru 1948 – něco se stalo před únorem 1948 –, ale ty zásadní změny, které se s ČSR a českou společností udály, byly natěsnány do těch prvních několika let, kdy ještě tomu všemu z pozice předsedy KSČ a pak také z pozice prezidenta republiky šéfoval Klement Gottwald.
Jsou to změny, které v mnoha ohledech vlastně ještě nebyly eliminovány ani dodnes, a tím bychom mohli říct, že Gottwald svým způsobem ovlivňuje i generace, které se narodily až dávno po jeho smrti.
Vývoj, který vedl k únoru 1948 a ke komunistickému převratu a nástupu komunistického režimu, je bez pochyby – já se na to nedovedu dívat jinak – velkou tragédií. Je to zlom ve vývoji moderních českých dějin, je to vychýlení od základního směru, na který se potom dějiny vrátily se všemi potížemi, které to s sebou přineslo po roce 1989. Bylo to prostě 40 let experimentů s českou nebo s československou společností. Těžko by se opravdu hledaly nějaké pozitivní důsledky toho všeho.
Já ankety nemám rád, moc se mi nelíbila ani anketa o největšího Čecha, ale kdyby už taková anketa o negativní osobnost českých nebo československých moderních dějin byla vyhlášena, Gottwald by bezpochyby musel aspirovat na přední umístění.
Únor 1948 je všeobecně považován za zlom. Jak dlouho byly únorové události plánovány dopředu?
Příchod komunistů k moci byl samozřejmě proces, který byl připravován dlouho dopředu. Komunisté vždy usilovali o moc, usilovali o ní nebo představovali si, že výsledkem jejich politiky bude to, že uchvátí moc a začnou budovat socialistickou společnost už v těch 20. letech, kdy se Gottwald dostal do čela KSČ, a kdy se to samozřejmě nezdálo nikomu být možné. Tahle situace se přiblížila během 2. světové války, kdy se opravdu všechno změnilo.
Některé přípravy komunistů na převzetí moci už proběhly během války a nabraly daleko reálnějších obrysů. Potom tady bylo intermezzo mezi osvobozením v roce 1945 a komunistickým převratem v roce 1948; ty tři roky mezi tím je možné vnímat jako začátek té etapy, která se potom už jen zintenzivnila po roce 1948, ale zároveň to pořád ještě bylo nějaké intermezzo, které otevíralo jisté alternativy.
Pořád tady přece jen existovala – sice omezená – ale existovala pluralitní demokracie, byly tady základní občanské svobody. Všechny politické síly to braly jako určité přechodné období, to byla otázka jestli to přechodné období vyústí v nástup komunistického režimu se vším všudy, nebo jestli se vrátí k tradičně pojímané demokracii. Ta možnost tady určitě byla, ale nespadlo to z nebe až v únoru 1948.
Můžete charakterizovat dobu padesátých let?
Padesátá léta, to už je do jisté míry zažitý termín. On není úplně přesný, protože ve skutečnosti do těch 50. let musíme počítat už ty poslední 2 roky 40. let. Od roku 1948, je to tedy řekněme budovatelské období komunistického režimu, ale zároveň je to také období té nejrychlejší transformace po všech stránkách – náběh na komunistickou společnost – je to také období nejhorších represí, období stovek obětí na životech a stovek nebo tisíců obětí, které byly perzekuovány tím nejhorším způsobem a vězněny. Byl jim odnímán majetek, byly vystěhováváni ze svých domů atd., čili opravdu to období – období 1948, víceméně to spadá do toho období řekněme prezidentování Gottwaldova období 1948–1953 – je také tím obdobím nejbrutálnější podoby komunistického režimu.
Já myslím, že atmosféru té doby poválečné a poúnorové není snadné nějak rekonstruovat nebo pochopit, ona to je doba taková jaksi různých emocí. Je to doba zoufalství a strachu lidí, kteří se proti tomu nástupu komunismu pokoušeli bojovat a potom všechno ztratili, a opravdu hned po tom únoru viděli, že jim možná půjde o holý život a snažili se ze země nějakým jiným způsobem se zachránit, ale je to taky doba obrovského nadšení, protože těch příznivců komunistů a té ideje budování komunistické společnosti rozhodně v ČSR nebyla málo, a mnozí z nich jednali tedy ne ze strachu nebo pod nějakým tlakem SSSR nebo nějakým jiným, ale ze svého niterného přesvědčení, a opravdu dlouho byli přesvědčeni, že jednají správně a že otevírají té společnosti nějakou šťastnou budoucnost. Teprve postupně je možná potom přiměli k nějaké revizi nebo k nějakému kritickému uvažování různé skutečnosti, které se právě hromadily kolem toho konce 40. a počátkem 50. let.
Tady u mnoha těch lidí začíná potom cesta k reformnímu myšlení, které vyvrcholilo až o 20 let později na konci 60. let v Pražském jaru, kde se mnoho členů KSČ angažovalo jaksi v opačném směru, než v jakém se angažovali před únorem nebo bezprostředně po únoru. Je také myslím zvláštní – což mě taky na té situaci zajímalo nebo fascinovalo, že někteří lidé prostě prchali z ČSR ještě 26., 27. února okamžitě a někteří, třeba ministr spravedlnosti Prokop Drtina, se 27. února pokusil spáchat sebevraždu, čili to byli lidi, kteří věděli, že jim jde o život.
Na druhou stranu je celá řada lidí i z toho tábora odpůrců komunistů, kteří si představovali: "Dobře, prohráli jsme politickou bitvu, tak budeme působit na vysokých školách nebo nějakým jiným způsobem". Nedokázali docenit, co to všechno znamená.
Celá řada těch komunistických nadšenců myslím také ne. Byli přesvědčení, že tady to vítězství nad reakcí otevírá všechny možnosti, ale také jaksi nečekali, že to zároveň bude znamenat takové "zglajchšaltování" kultury a médií atd. Na to postupně naráželi, a někteří lidé – myslím z komunistického tábora – taky potom naráželi dost tvrdě a teprve se přesvědčovali, že ten prostor svobody, který mysleli, že alespoň v kultuře jim bude zachován, najednou skoro úplně zmizel a že je to jen někde, kde s sebou musí nechat manipulovat, a nebo spolu musí hrát do nejmenšího detailu a že tam žádný prostor pro vlastní tvorbu není. Není to asi tak, jako kdy byla německá okupace, kdy hned všichni věděli, kdo je kdo a co se stane, nebo alespoň mohli to očekávat, tady je to taky doba, kdy se teprve nějakým způsobem teprve ukáže, co ta doba všechno přinese a čím může jednotlivému občanu hrozit, nebo co od něj bude vyžadovat.
Jaké represe v té době režim používal?
Ty způsoby, kterými komunisté poté, co se dostal k moci, násilně umlčovali a eliminovali své odpůrce nebo možná jen lidi, o kterých si mysleli, že by mohli být odpůrci, byla celá řada, ale patřilo mezi ně zneužívání justice a policie a patřila mezi ně celá řada procesů, které byly politickými procesy, ať to byly procesy se skutečnými odpůrci režimu, tzn. s lidmi, kteří se pokoušeli vyvíjet nějakou činnost proti komunistickému režimu. Ta činnost mohla mít různé podoby, v mnoha ohledech ani nemusela být proti, a ani dokonce nemusela být trestným činem z hlediska tehdejších zákonů. Např. šíření nějakých letáků nebo něco podobného, ale byla i celá řada politických procesů, které byly od počátku do konce zmanipulovány.
Byly to procesy s lidmi, kteří byli z nějakého důvodu režimu nepohodlní. Režim se také pokoušel – a celkem s úspěchem – těchto procesů využít nejen právě k eliminaci určitých lidí z veřejného života a nebo vůbec ze života, protože na konci stály rozsudky smrti a popravy, ale působit na celou veřejnost.
Procesy byly opravdu organizovány jako jedno velké divadlo, byly zapojeny do režimní propagandy, účastnil se toho rozhlas, tehdy ještě ne TV, ale film, kde byly vysílány v přímém přenosu. Jakýmsi vedlejším nebo možná i hlavním účelem těch procesů bylo zapůsobit na veřejnost, zastrašit ji, vysvětlit jakýmsi způsobem ekonomické a jiné problémy, které režim měl nebo které ten jeho "provoz" provázely, byla to opravdu především v této době opravdu nedílná součást režimu, samozřejmě je notoricky známo, že o rozsudcích v těch nejdůležitějších procesech vůbec nerozhodoval soud, byť soudci byly lidé režimu oddaní, ale že o tom bylo rozhodováno na politické úrovni, tzn. zase v nejbližším okolí Gottwaldově.
Mnoho pramenů uvádí, že Gottwald se bál Moskvy, protože si uvědomoval, že Stalin může i jemu sáhnout na život, tak jako on sahá na život ostatním...
To je pravda, že ten výklad Gottwaldova chování v posledních letech jeho života, kdy se opravdu podílel na zavraždění – to se jinak asi nedá říct – i svých nejbližších spolupracovníků nebo přátel, bývá vysvětlována různě, a jedno z těch vysvětlení je, že vlastně Gottwald měl paranoický strach ze Stalina a z Moskvy.
On měl k tomu bezpochyby dobré důvody. Strávil šest nebo více než šest válečných let v Moskvě, byl tam svědkem neblahých konců mnoha soudruhů, tedy z jiných komunistických stran, z německých, polských atd., ale samozřejmě komunistů sovětských, kteří v rámci těch čistek přišli o život. Asi nemohl mít iluze o tom – stejně jako je neměli i jiní vůdcové komunistických stran nebo komunistických režimů ve východní Evropě – o nějaké suverenitě nebo nezávislosti.
Věděl, kam tu zemi zavedl, že byla pod satelitem nebo součást toho velkého sovětského impéria, a že je do jisté míry vydán na milost Stalinovi. Ovšem zase jenom redukovat jeho motivy nebo vysvětlovat jeho jednání pouze tím strachem ze Stalina, se mi asi také nezdá možné.
On se na tom všem vědomě, dlouhodobě a programově podílel. Opravdu byl šikovný a schopný politik a měl velkou úlohu na tom, že se komunistům v ČSR podařilo moc uchvátit. Z tohoto pohledu nebyl žádnou Stalinovou obětí nebo něčím takovým, přinejlepším byl spolupachatelem. Zároveň se ocitl v nějakém soukolí, kdy se mohl, stejně jako všichni ostatní, obávat, že ho to soukolí může také semlít – to je jiná věc.
Věděl Klement Gottwald v době kdy plánoval převzetí moci, co to bude pro Československo znamenat?
Tam je možné citovat jeho výroky. Často se cituje výrok, který pronesl už během své parlamentní řeči v roce 1929. To je známá historka, jak na něj volají z poslaneckých lavic nekomunističtí poslanci: "Co nám to tady vykládáte, vždyť my víme, že vy komunisti děláte jen to, co vám řeknou v Moskvě!," a on odpovídá: " My se jezdíme do Moskvy učit, a víme, jak vám zakroutit krkem, a my víme, že ruští bolševici jsou v tom mistři." Čili tady si můžete namalovat jednu linii, která vede až k procesům a k popravám po roce1948.
Na druhé straně se třeba říká, že po jednom z těch prvních velkých procesů, po vynesení rozsudku smrti nad generálem Píkou, se měl Klement Gottwald vyslovit, "že se nám toho generála Píku nepodařilo zachránit," jako by v tom on nemohl nic dělat, ale to myslím bylo hodně pokrytecké. Často se právě spekuluje o tom, nakolik myslel vážně všechny ty sliby o československé – zvláštní československé cestě – k socialismu, která nebude ve všem všudy kopírovat sovětský vzor, že se nebudou dělat všechny ty kolchozy.
Taky pod pojmem československé cesty vnímal pod strategií vlastní cesty socialismu právě to, že nebudou tak drastickým způsobem omezeny občanské svobody a svobody projevu atd. jako v SSSR.
Já si spíš myslím, že to byla jen taktika, která byla relativně účinná v tom období 1945–1948, tedy ty sliby, co všechno v režimu bude vypadat jinak, než v SSSR. Ve skutečnosti všechny ty kroky potom, které KSČ dělala poté, co získala úplnou moc, vedou rychle k odbourání všeho toho, co by mělo nějakou jinou cestu nebo nějaký jiný vývoj, než kopírování sovětské reality mohlo představovat.
V roce 1953 umírá Stalin, následně i Gottwald. Po nějaké době dochází k odhalení kultu osobnosti Stalina, vzápětí i Gottwalda. Co to znamenalo pro politiky, pro KSČ, jak na to nahlíželi? Snažili se Gottwalda zbavit ve smyslu všechno co dělal, dělal špatně, my jsme to chtěli lépe, a teď jsme na to přišli nebo se ho zastali?
Tak něco mezitím. V ČSR to odmítnutí předchozího období, pro které potom Chruščov razil termín "kult osobnosti" zdaleka neproběhlo tak razantně a jednoznačně, jako v SSSR. V SSSR se přece jen něco změnilo hned po Stalinově smrti, a potom tedy především zásadně po roce 1956, po XX. sjezdu KSČ a po Chruščovově projevu. Tam to mělo i souvislosti politické aktuální; Chruščov si potřeboval upevnit moc a potřeboval se zbavit Stalinových spolupracovníků – tedy on byl také Stalinovým spolupracovníkem – těch ostatních Stalinových spolupracovníků; otevřít cestu pro nějaké reformy, které považoval za nezbytné a opravdu se chtěl zbavit těch nejhorších projevů toho represivního fungování komunistického režimu.
KSČ byla do této situace vržena dosti nečekaně tím, co se dálo v SSSR, a v roce 1956 se tím nějakým způsobem musela vypořádat, ale nebyla tady ta logika vnitrostranického boje, ta situace sem byla vnesena. Bylo to možná trošku něco podobného jako v polovině 80. let. KSČ musela reagovat na strategii programu přestavby, a musela se samozřejmě k tomu, co přichází z Moskvy, hlásit, ale snažila se tím nějakým způsobem proplout. V ČSR v roce 1956 ne tak masivně, ale postupně mezi rokem, řekněme 1956–1963, bylo také na Gottwalda nějakým způsobem nahlíženo kriticky, i když ne tak jednoznačně. Nebyl tak vyvržen z toho panteonu komunistických světců jako Stalin v SSSR, vlastně to hledání nějaké náhradní oběti bylo – nejdřív to byl Alexej Čepička, osoba, která byla Gottwaldovi blízká nejen politicky, ale i příbuzensky. Do určité míry byl Gottwald potom i z hlediska vedení KSČ kritizován, ale nikdy to, myslím, nezašlo tak daleko, jako se Stalinem v SSSR.
Určitě by bylo zajímavé hlouběji se podívat na ten vztah Gottwalda, nebo vztah tehdejšího vedení KSČ k SSSR.
Je asi z dnešního hlediska nepředstavitelné, že třeba Gottwald, který – nepletu-li se – v září 1948 poprvé už jako prezident cestoval do SSSR, a při tom se bál – to asi opravdu – že už se nevrátí, že v tom SSSR bude zatčen, zavřen, popraven; to je přece představa, že hlava formálně nezávislého státu jede do nejbližší spojenecké země s těmito pocity, je opravdu z dnešního pohledu asi těžko srozumitelná.
Mnoho se také mluví o tom, že Gottwald – to už dřív, nejen až po roce 1948, ale také potom – možná stále intenzivněji propadal alkoholismu. I tohle vlastně mělo devastující vliv na jeho zdraví. On umřel relativně mladý – bylo 57 když umřel. Byl zhruba v mém věku, tak umřel relativně mladý.
Ale někdy se to třeba vysvětluje taky tak, že to byla právě reakce nebo následek toho, že musel proti své vůli přihlížet, jak jeho nejbližší spolupracovníci a možná někdy i osobní přátelé byli zatčeni, souzeni a nakonec popraveni. Ale zase, na druhé straně, jsou třeba ve vzpomínkách členů nekomunistické vlády z období 1945–1948 odkazy na Gottwaldův alkoholismus, na to, že se už během zasedání vlády často upravil do té podoby, že pak už třeba nemohl v druhé části zasedání předsedat, jsou časté, čili ten jeho návyk je asi staršího původu, možná právě už v tom dlouhém pobytu v SSSR.
U jeho smrti je známá diagnóza, nicméně je také známé, že vlastně i lékaři z jeho nejbližšího okolí považovali nápad, že poletí na Stalinův pohřeb do Moskvy, za nesmyslný, protože předvídali, že právě z hlediska jeho zdraví to může mít fatální následky, a skutečně zemřel, po svém velkém učiteli.